Franz von Fliegenhosen je jednou z nejpozoruhodnějších a vizuálně nejoriginálnějších postav, které se objevily v animovaném světě Disneyho snímku Letadla (Planes) z roku 2013. Tento německý stroj představuje fascinující spojení technické vynalézavosti a komediálního prvku, přičemž jeho postava v sobě nese hravý odkaz na německou kulturu i historii letectví. Na rozdíl od hlavních hrdinů, kteří se soustředí na rychlost a závodní prestiž, Franz představuje alternativní pohled na svět motorů skrze svou unikátní schopnost transformace.
Jeho postava je inspirována skutečným létajícím autem známým jako Aerocar z 50. let 20. století, což mu v rámci filmového vesmíru dává výjimečné postavení. Franz je totiž „obojživelník“ – dokáže během okamžiku sklopit svá křídla a proměnit se z letadla v pozemní vozidlo. Tato dvojí identita je vtipně podtržena i jeho jménem, které evokuje tradiční německý oděv (Lederhosen), a jeho vizuální stránka s typickým bavorským kloboučkem na střeše tento dojem jen potvrzuje.
V příběhu Franz vystupuje jako nadšený fanoušek hlavního hrdiny Práška Skočdopole. Jako někdo, kdo se vymyká standardním kategoriím, cítí k Práškovi, obyčejnému práškovacímu letadlu s velkými sny, silné pouto. Franzova přítomnost ve filmu slouží nejen k odlehčení atmosféry, ale také k oslavě jinakosti. Ukazuje, že ve světě, kde jsou všichni buď auty, nebo letadly, je naprosto v pořádku být obojím najednou.
Pod jeho komickým zevnějškem se skrývá postava s velkým srdcem a neutuchajícím optimismem. Franz von Fliegenhosen tak zůstává v paměti diváků jako symbol technické kuriozity a přátelského ducha, který připomíná, že hranice mezi nebem a zemí nejsou tak pevné, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Aerocar
Taylor Aerocar představuje jeden z nejúspěšnějších pokusů o vytvoření skutečně praktického „létajícího auta“ v historii letectví. Tento vizionářský stroj, navržený americkým inženýrem Moultonem „Moltem“ Taylorem v roce 1949, nebyl pouhým konceptem, ale plně funkčním a certifikovaným dopravním prostředkem, který dodnes fascinuje technické nadšence svou promyšlenou konstrukcí. Na rozdíl od mnoha jiných projektů získal Aerocar v prosinci 1956 oficiální certifikaci od amerického úřadu pro civilní letectví (CAA, předchůdce dnešní FAA), což z něj učinilo jedno z mála civilních letadel schopných legálního provozu na běžných silnicích.
Konstrukčně byl Taylor Aerocar řešen jako dvoumístné vozidlo s motorem Lycoming O-320 o výkonu 143 koní, který byl umístěn v zadní části kabiny. Motor poháněl přední kola při jízdě na silnici a prostřednictvím hřídele skryté za výklopnou registrační značkou roztáčel tlačnou vrtuli v ocasní části při letu. Klíčovým prvkem byly skládací křídla a ocasní plochy, které mohl jediný člověk během několika minut připravit k letu nebo je naopak složit do podoby vleku za automobilem. Ve vzduchu dosahoval stroj cestovní rychlosti kolem 160 km/h, zatímco na silnici se mohl pohybovat rychlostí až 96 km/h.
Osudy šesti strojů
I když stroj získal v roce 1956 civilní registraci od Civil Aeronautics Administration (CAA), nepodařilo se pro malý zájem rozjet sériovou výrobu. Důvodem byla dohoda M. Taylora se společností Ling-Temco-Vought v níž se zavázal sehnat alespoň 500 zájemců o toto létající auto. Taylorovi se nakonec podařilo sehnat zhruba jen polovinu z tohoto počtu, proto bylo z plánů na výrobu upuštěno a vyrobeno pouze šest exemplářů (včetně prototypu) ve třech verzích.
Aerocar I
Tohoto typu byly vyrobeny čtyři kusy, respektive pět (poslední byl později přestavěn na Aerocar III) započítáme-li mezi ně i již zmíněný prototyp. Hybrid vyrobený v roce 1954 (imatrikulace N101D) dnes vlastní Greg Herrick ze společnosti Yellowstone Aviation Inc. V letovém stavu je k vidění v expozici Golden Wings Flying Musea. Žlutozelený a poslední vyrobený Aerocar této verze z roku 1960 (imatrikulace N102D) je současně také dnes jediným létajícím strojem. Jako jediný dostal silnější pohonnou jednotku O-360 Lycoming, která mu poskytuje mnohem lepší výkon než předchozím autům této varianty. Dnes je ve vlastnictví Eda Sweeneyho vystaven v Kissimmee Air Museu. Vzhledem k tomu, že jej dříve vlastnil herec Bob Cummings je právě tento exemplář onen filmový stroj jenž se od šedesátých let objevoval na filmovém plátně a nakonec se stal předlohou postavy Franze z Disneyho animovaného filmu o letadlech.
Zajímavý je osud létajícího auta vyrobeného v roce 1956 (imatrikulace N103D). V letech 1961-63 jej provozoval majitel rádia KISN Don Burden jako létající oko pro sledování provozu a mimořádných událostí v oregonském Portlandu, pro tyto účely byl vybaven nouzovým policejním přijímačem. Po dobu služby u rádia se za „kniplem“ tohoto Aerocaru vystřídalo hned několik pilotů a všichni měli během přenosů shodně volací znak Scotty Wright. Za tři roky jich bylo celkem pět, první pilotoval stroj válečný veterán Guilford Wikander, následovaný svou sestrou Ruth, dále to pak byli W. John Jacob III, Wayne Nutsch a Alan Maris. Tomuto stroji se během návratu na letiště po večerním hlášení podařilo přežít bez poškození bouři Columbus Day (známou též jako velká rána a původně jako Typhoon Freda) jenž se udála v roce 1962. Osudný den jej pilotovala Ruth Wikander v němž zažila přistání za extrémních povětrnostních podmínek (rychlost větru více než 160 km/h). Don Burden v letounu viděl samozřejmě i velký propagační potenciál a proto byl po dobu výše zmíněných tří let natřen na bílo s červenými srdci a na obou stranách křídel (horní i spodní) písmena KISN. Pravidelně se také účastnil průvodu Portland Rose Festival, kde jej jako automobil řídili již zmínění piloti. Do vzduchu se stroj naposledy podíval v roce 1977, od té doby již není schopný letu a chátrá ve skladu, kde čeká na svůj pravděpodobně smutný osud.
Aerocar II
Aerocar II Aero-Plane (imatrikulace N107D) jsem tak trochu nepatří, jednalo se totiž o neobvyklé ultralehké letadlo vyrobené v roce 1964. Z původního Aerocaru byly použity křídla a ocasní část, které instalovaly na novou laminátovou kabinu pro jednoho řidiče a tři cestující. Letoun je poháněn motorem IO-320 Lycoming o výkonu 110,3 kW. Vyroben byl pouze jediný kus, který dnes v Coloradu Springs vlastní Ed Sweeney.
Aerocar III
Červený Aerocar se stříbrnými křídly (imatrikulace N4345F) je posledním pokusem vzkřísit myšlenku létajícího auta coby dopravního prostředku. Automobil byl vyroben jako jeden z původních strojů, ale poté co jej v šedesátých letech na zemi poškodil zákazník, rozhodl se Taylor ke zpětnému odkupu. V dílnách své společnosti pak nahradil původní kabinu (i když stále ještě nedosahovala požadovaných sportovních linií, které jí M. Taylor původně chtěl dát) a instaloval motor Lycoming O-320 o výkonu 104,4 kW. Dále pak navrhl úpravu kol přívěsu pro křídla, které se nově dala vysunout z oddílu na vnější straně náběžné hraně každého křídla. Přepracoval také čtyřkolový podvozek, který byl nyní plně zatažitelný a nastavitelný do tří poloh. V první poloze potřebné pro vzlet a přistání se kola maximálně vysunula, pro jízdu po silnici byl z důvodu stability částečně zasunutý a poslední možností bylo během letu kola plně zasunout. Těmito inovacemi dokázal Taylor dosáhnout i určitého zájmu ze strany automobilky Ford, bohužel však nakonec k žádné produkci nedošlo.
Odkaz doby
Navzdory technickému úspěchu a velkému zájmu médií, včetně účinkování v televizních show 60. let, se Taylorovi nikdy nepodařilo zajistit sériovou výrobu. Celkem bylo vyrobeno pouze šest kusů v různých verzích, včetně vylepšeného modelu Aerocar III z roku 1968 s aerodynamičtějším designem a částečně zatažitelným podvozkem. Hlavními překážkami masového rozšíření byla vysoká cena, tehdejší byrokracie a nedostatečný zájem velkých výrobců automobilů.
V roce 2025 zůstává Taylor Aerocar symbolem odvážných vizí poválečného letectví. Většina dochovaných exemplářů je dnes součástí muzejních sbírek, například v Museum of Flight v Seattlu nebo v EAA Aviation Museum ve Wisconsinu. Ačkoliv moderní trendy v oblasti osobní letecké dopravy směřují spíše k elektrickým strojům s kolmým startem (eVTOL), odkaz Moultona Taylora a jeho létajícího auta nadále žije jako připomínka doby, kdy hranice mezi nebem a silnicí vypadala jen jako otázka pár minut skládání křídel.
zdroj:
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Aerocar
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Aerocar_Aero-Plane