Řekne-li se průkopnice v ženském létání, snad všem se dnes vybaví životní příběh Amelie Earhartové i přesto, že o ní samotné bylo natočeno „jen“ několik filmů. Je proto trochu škoda, že její britská následnice Amy Johnsonová, jenž za svůj život ustanovila mnoho leteckých rekordů a ty osobní několikrát překonala, je dodnes velmi málo známá a zůstává tak zatím ve stínu popularity Amelie. Pojďme si tedy přiblížit život této anglické rekordmanky, jejíž život shodou okolností také ukončila záhadná smrt.
Slavná pilotka se narodila 1. července 1903 ve městě Kingston upon Hull, hrabství East Yorkshire. Její matka byla Amy Hodgová, dcera tamního starosty a otec John William Johnson pocházel z rodiny, která vlastnila obchodní společnost Andrew Johnson & Knudtzon Ltd zabývající se vývozem ryb. Mimochodem tato firma dodnes existuje a je na své zakladatele patřičně hrdá. Amy jako nejstarší ze tří sester studovala na Boulevard Municipal Secondary School (později Kingston High School) a University of Sheffield, kde dosáhla bakalářského titulu z ekonomie. Po ukončení studia pracovala jako sekretářka právního zástupce Williama Charlese Crockera. Během této doby se začala intenzivně zajímat o letectví, díky čemuž se jí podařilo získat 28. ledna 1929 nejprve letecký průkaz č. 8662 a později 6. července téhož roku také pilotní licenci kategorie A č. 1979.
Oba zmíněné doklady nabyla v London Airplane Club kde byl jejím mentorem kapitán Valentine Henry Baker, letecké eso z první světové války a spoluzakladatel Martin-Baker Aircraft Company. Ještě tentýž rok se také stala první Britkou, která vlastnila průkaz pozemního inženýra kategorie C. Amy Johnsonová také pomohla založit svému příteli a spolupracovníkovi Fredu Slingsbymu (majitel nejslavnější britské společnosti na výrobu kluzáků) Yorkshire Gliding Club na kopci Sutton Bank, kde byla během třicátých let první členkou a praktikantkou.
Letecká kariéra, prvenství a rekordy
Finanční prostředky na své první letadlo získala od lorda Wakefielda a svého otce, který byl vždy jedním z jejích největších podporovatelů. Prvním strojem zakoupeným z druhé ruky byl de Havilland DH.60 Gipsy Moth s imatrikulací G-AAAH, který pojmenovala Jason po obchodní značce svého otce. Celosvětového uznání se jí dostalo v roce 1930, když se stala první ženou, která uskutečnila sólový let z Anglie do Austrálie. Svůj přelet odstartovala 5. května z tehdy jediného anglického mezinárodního letiště Croydon v Surrey aby o devatenáct dní a po 18 000 kilometrech úspěšně přistála na tehdy malém civilním letišti Darwin cca 6 km severovýchodně od stejnojmenného města. O šest dní později bohužel svůj dvouplošník poškodila během přistání po větru na letišti v Brisbane. Mezitím co se její stroj opravoval, odletěla jako pasažérka s kapitánem Frankem Follettem do Sydney. Provozuschopný letoun později Johnsonové přelétl kapitán Lester Brain na předměstí Mascot v Sydney. Dnes je zelenobílý Jason trvale vystaven ve Flight Gallery muzea vědy v londýnském Kensingtonu.
Za svůj odvážný sólový přelet, získala 30. května 1930 v rámci King’s Birthday Honors od krále Jiřího V. řád britského impéria (CBE). Obdržela také mezinárodní trofej Harmon Trophy v kategorii Aviatrix a první licenci civilního pilota (podle australských pravidel z roku 1921). Aby mohla i nadále pokračovat v dráze letecké průkopnice byl jí darován zcela nový stroj de Havilland DH.80 Puss Moth s imatrikulací G-AAZV, který příhodně pojmenovala Jason II. V roce 1931 se v tomto letounu Amy společně s co-pilotem Jackem Humphrey stali prvními lidmi, kteří za jeden den dokázali přeletět z Londýna do Moskvy, přičemž jim tato 2 830 km dlouhá trasa trvala zhruba 21 hodin. Odtud pak pokračovali přes Sibiř až do Tokia a vytvořili tak nový britský časový rekord potřebný k cestě do Japonska. V roce 1932 si Johnsonová vzala skotského pilota Jima Mollisona, který ji požádal o ruku během společného letu pouhých osm hodin po jejich seznámení.
V červenci téhož roku pak vytvořila nový rekord v sólovém přeletu z Londýna do Kapského města s letounem de Havilland DH.80 Puss Moth s imatrikulací G-ACAB. Tímto přeletem nazvaným Desert Cloud překonala dosavadní rekord svého manžela. Pro zajímavost, propagaci tohoto letu zajistili společnosti De Havilland a Castrol Oil, které je uváděly ve svých tehdejších reklamních kampaních. Dalším, tentokrát společným úspěchem se měl stát v červenci 1933 přelet z Pendine Sands v Jižním Wallesu do brooklynského Floyd Bennett Fieldu v New Yorku. Cílem bylo symbolicky dovést knižní verzi staroanglické básně Seafarer a dosáhnout světového rekordu v letu bez mezipřistání. Když se však během noci blížili k pobřeží amerického kontinentu, začalo jim docházet palivo a byli nuceni nouzově přistát kousek od New Yorku na městském letišti v Bridgeportu (dnes Sikorsky Memorial Airport). Přistání také nebylo nikterak měkké, stroj oba vymrštil z kokpitu v důsledku dosednutí mimo dráhu letiště. Dvojce však měla štěstí a mimo řezných ran a šrámů neutrpěla žádné vážnější zranění. Po ošetření a zotavení se oba zúčastnili slavnostní přehlídky Ticket tape parade na slavné Wall Street, kde je oslavovala celá newyorská společnost.
Manželé Mollisonovi nezaháleli a už následující rok se v letounu de Havilland DH.88 s imatrikulací G-ACSP zúčastnili závodu MacRobertson Air Race. S tímto strojem pojmenovaným Black Magic sice dosáhli rekordního času, ale kvůli závažnému problému s motorem byli nuceni přistát na první zastávce v indickém Allahabádu (dnešní Prayagraj) a nakonec i odstoupit z této soutěže. V září téhož roku se Amy Mollisonová stala nejmladší prezidentkou společnosti Women’s Engineering Society, kde byla od začátku roku “pouze“ její víceprezidentkou. Aktivní pak ve společnosti zůstala až do své smrti. Posledním rekordním letem, který Amy Johnsonová (stále ještě pod příjmením Mollisonová) uskutečnila 4. května 1936, bylo znovuzískání rekordu v přeletu z Anglie do Jižní Afriky v letounu Percival D.3 Gull Six s imatrikulací G-ADZO. V tomtéž roce byla i oceněna zlatou medailí Royal Aero Club.
Druhá světová válka
Rok 1938 pro Amy Johnsonovou nebyl příliš šťastný, nejprve se jí podařilo při přistání na letišti Walsall převrátit svůj kluzák a poté se rozvedla se svým manželem. Po rozchodu, kdy opět přijala své dívčí příjmení Johnsonová se začala zajímat i o jiné způsoby výdělku, například prostřednictvím podnikání, žurnalistiky či módy. Jedním z nich byla i spolupráce s návrhářkou Elsou Schiaparelli, které vytvořila cestovní tašku později prodávanou pod jejím vlastním jménem. Následující rok začala létat pro leteckou společnost Isle of Wight Aviation Company na krátké trase z Portsmouthu přes Solentskou úžinu a letovisko Southsea až na ostrov Wight. Letadla, které pilotovala sloužily v tomto hrabství jako cvičný cíl pro světlomety dělostřeleckých baterií.
Bohužel v březnu 1940 byly veškeré stroje této letecké společnosti převzaty ministerstvem letectví pro účely válečného úsilí. Johnsonová tak byla společně se všemi ostatními piloty propuštěna pro nadbytečnost a jako odstupné dostala pětitýdenní výplatu v celkové výši 200 liber. V květnu se proto rozhodla vstoupit do nově vytvořené organizace Air Transport Auxiliary (ATA), jenž přepravovala letouny RAF po celé Británii. Pod vedením své přítelkyně Pauline Gowerové v ní postupně dosáhla až na hodnost First Officer, tedy prvního důstojníka. Svůj typický den v ATA pak popsala v humorném článku pro časopis The Woman Engineer, publikovaném teprve až po její smrti v roce 1941.
Záhadná smrt
Aniž by tušila, že jí samotnou potká za pár dní tragická smrt, napsala Amy své přítelkyni Caroline Haslettové novoročenku s textem: „Přeji Vám hodně štěstí a doufám, že Vás bůh bude tento rok ochraňovat“. Osudného 5. ledna 1941 se během přeletu stroje Airspeed Oxford z Prestwicku na letiště RAF Kidlington poblíž Oxfordu vlivem nepříznivých podmínek odklonila z kurzu. Některé úvahy předpokládají, že letadlu došlo palivo a proto z něj vyskočila ještě dříve, než narazilo do země poblíž přímořského města Herne bay. I když její padák a jí samotnou volající o pomoc zahlédly některé lodě z flotily válečných plavidel vyskytujících poblíž ústí řeky Temže, tak rychlou záchrannou operaci komplikovala velká zima, padající sníh, rozbouřené moře a silný příliv. Prvnímu komu se podařilo připlout k místu dopadu Johnsonové, byl Lt. Cmdr. Walter Edmund Fletcher, kapitán malého přehradního balónového plavidla HMS Haslemere. Posádka sice hodila vyčerpané Johnsonové lana, ale ona se k nim kvůli nelítostnému moři nemohla dostat a následně se ztratila pod hladinou.
Kapitán Fletcher na nic nečekal a obětavě skočil do rozbouřeného moře, aby jí zachránil. Na několik minut se mu také podařilo, ale i u něj se brzy projevilo celkové vyčerpání a podchlazení organismu. Nepodařilo se mu ji proto udržet ve svých promrzlých a zkřehlých rukách tak dlouho než k němu připlul záchranný člun a i jeho samotného z vody vytahovali už v bezvědomí. O pár dní později v důsledku podchlazení v nemocnici zemřel. Několik dní po tragické události se poblíž místa havárie vyplavil na hladinu moře padák, pilotní deník a šeková knížka zesnulé pilotky. Zádušní mše za Amy Johnsonovou se konala 14. ledna 1941 v kostele St. Martin in The Fields stojícím na severovýchodním rohu náměstí Trafalgar Square v centru Londýna. Lt. Cmdr. Walter Edmund Fletcher, který se pokusil pilotku zachránit a sám za to zaplatil svým životem, byl v květnu téhož roku posmrtně vyznamenán Albertovou medailí za záchranu.
Okolnosti kolem smrti pilotky zůstávaly dlouho neobjasněny, až teprve v roce 1999 se objevila zpráva, že důvodem její tragického skonu by mohla být nešťastná shoda okolností. Podle tvrzení jistého Toma Mitchella z Crowborough ve východním Sussexu byl její letoun sestřelen vlastním dělostřelectvem poté, co dvakrát po sobě zadala špatný identifikační kód. Poté dle jeho slov: „Bylo vypáleno šestnáct nábojů a letadlo spadlo na zem poblíž ústí Temže. Všichni jsme si mysleli, že je to nepřátelské letadlo. Teprve druhý den jsme si v novinách přečetli, že je to Amy. Důstojníci nám řekli, abychom nikdy nikomu neřekli, co se stalo.“ K tomuto tvrzení se v roce 2016 přidala i teze historika Aleca Gilla, podle níž syn člena posádky uvedl, že Johnsonová zemřela v důsledku nasátí jejího těla do listů lodních šroubů. I když to daný člen posádky lodě tehdy na vlastní oči neviděl, věří, že je to pravda. Vzhledem k tomu, že její tělo nebylo nikdy nalezeno, nemá ani vlastní hrob a její jméno je tak uvedeno “pouze” na památníku leteckých sil v Runnymede.
Po smrti se jí v průběhu času dostalo množství poct a vyznamenání, byly po ní pojmenovány místa, budovy a dokonce dvě dopravní letadla (KLM McDonnell-Douglas MD-11 a Boeing 787-9 Norwegian Air UK). Mimo to se její jméno dostalo i do písní, rozhlasových pořadů, filmového plátna nebo beletrie, což by mohlo trochu pomoci vrátit její jméno do povědomí současné široké veřejnosti žijící mimo hranice Spojeného království. Amy Johnsonová za svůj “relativně” krátký život dokázala pro svou zem získat mnoho tehdejších prvenství a rekordů. Vzhledem ke kvalitě jejích leteckých schopností si troufám říci, že byla o dost lepší pilotkou než samotná Amelie Earhartová. A i když její život skončil tragicky a za záhadných okolností, byla ženou, která celý svůj život žila naplno. Osobně si myslím, že je zářným příkladem toho, jak by každý z nás měl prožít svůj život. Nebát se riskovat a jít si za svým snem i za cenu toho, že se nám vše hned napoprvé nepovede.
zdroj:
http://www.ajkltd.co.uk/index.asp
https://en.wikipedia.org/wiki/Amy_Johnson
https://en.wikipedia.org/wiki/Harmon_Trophy
https://en.wikipedia.org/wiki/MacRobertson_Air_Race
https://en.wikipedia.org/wiki/Valentine_Baker_(pilot)
https://en.wikipedia.org/wiki/St_Martin-in-the-Fields
http://www.bbrclub.org/Barrage%20Balloon%20Vessels.htm
