Aerocar

Aerocar (někdy též nazývaný Taylor Aerocar) byl létající vůz americké výroby navržený a postavený leteckým inženýrem Moulton Taylorem. I přesto, že se nikdy nepodařilo rozjet jeho sériovou výrobu je považován za jedno z prvních použitelných létajících aut. V šedesátých letech minulého století se jeden exemplář objevoval v televizním sitcomu The New Bob Cummings Show. Stejný stroj se v roce 2008 objevil v jednom díle třídílného TV pořadu James May’s Big Ideas. V roce 2013 se pak tento stroj stal předlohou postavy Franze von Fliegenhosena z animovaného filmu Letadla.

První návrh tohoto hybridu mezi autem a letadlem vytvořil Moulton B. „Molt“ Taylor v roce 1946. Pravděpodobně téhož roku se během cesty do Delaware setkal s vynálezcem Robertem E. Fultonem Jr., který navrhl létající vůz Fulton Airphibian. Během tohoto setkání si uvědomil, že by bylo praktičtější nahradit odnímatelná křídla na jeho vozu skládacími a zahrnul tento nápad do svého návrhu. Skládací křídla prvního prototypu Aerocaru z roku 1949 (imatrikulace N4994P, původně N31214) dokázala jedna osoba připravit do letového režimu během pěti minut. Po vyklopení zadní poznávací značky následovalo připojení kloubové hřídele s tlačnou vrtulí. Motor automobilu poháněl přední kola přes třístupňovou manuální převodovku, která byla během letu zařazena v neutrálu. Pro jízdu na silnici byla křídla a ocasní část „draku“ navrženy tak, aby je bylo možné táhnout za vozidlem. Dnes je toto žluté létající auto se stříbrnými křídly vystavené v EAA Aviation Museum.

Osudy šesti strojů

I když stroj získal v roce 1956 civilní registraci od Civil Aeronautics Administration (CAA), nepodařilo se pro malý zájem rozjet sériovou výrobu. Důvodem byla dohoda M. Taylora se společností Ling-Temco-Vought v níž se zavázal sehnat alespoň 500 zájemců o toto létající auto. Taylorovi se nakonec podařilo sehnat zhruba jen polovinu z tohoto počtu, proto bylo z plánů na výrobu upuštěno a vyrobeno pouze šest exemplářů (včetně prototypu) ve třech verzích.

Aerocar I

Tohoto typu byly vyrobeny čtyři kusy, respektive pět (poslední byl později přestavěn na Aerocar III) započítáme-li mezi ně i již zmíněný prototyp. Hybrid vyrobený v roce 1954 (imatrikulace N101D) dnes vlastní Greg Herrick ze společnosti Yellowstone Aviation Inc. V letovém stavu je k vidění v expozici Golden Wings Flying Musea. Žlutozelený a poslední vyrobený Aerocar této verze z roku 1960 (imatrikulace N102D) je současně také dnes jediným létajícím strojem. Jako jediný dostal silnější pohonnou jednotku O-360 Lycoming, která mu poskytuje mnohem lepší výkon než předchozím autům této varianty. Dnes je ve vlastnictví Eda Sweeneyho vystaven v Kissimmee Air Museu. Vzhledem k tomu, že jej dříve vlastnil herec Bob Cummings je právě tento exemplář onen filmový stroj jenž se od šedesátých let objevoval na filmovém plátně a nakonec se stal předlohou postavy Franze z Disneyho animovaného filmu o letadlech.

Zajímavý je osud létajícího auta vyrobeného v roce 1956 (imatrikulace N103D). V letech 1961-63 jej provozoval majitel rádia KISN Don Burden jako létající oko pro sledování provozu a mimořádných událostí v oregonském Portlandu, pro tyto účely byl vybaven nouzovým policejním přijímačem. Po dobu služby u rádia se za „kniplem“ tohoto Aerocaru vystřídalo hned několik pilotů a všichni měli během přenosů shodně volací znak Scotty Wright. Za tři roky jich bylo celkem pět, první pilotoval stroj válečný veterán Guilford Wikander, následovaný svou sestrou Ruth, dále to pak byli W. John Jacob III, Wayne Nutsch a Alan Maris. Tomuto stroji se během návratu na letiště po večerním hlášení podařilo přežít bez poškození bouři Columbus Day (známou též jako velká rána a původně jako Typhoon Freda) jenž se udála v roce 1962. Osudný den jej pilotovala Ruth Wikander v němž zažila přistání za extrémních povětrnostních podmínek (rychlost větru více než 160 km/h). Don Burden v letounu viděl samozřejmě i velký propagační potenciál a proto byl po dobu výše zmíněných tří let natřen na bílo s červenými srdci a na obou stranách křídel (horní i spodní) písmena KISN. Pravidelně se také účastnil průvodu Portland Rose Festival, kde jej jako automobil řídili již zmínění piloti. Do vzduchu se stroj naposledy podíval v roce 1977, od té doby již není schopný letu a chátrá ve skladu, kde čeká na svůj pravděpodobně smutný osud.

Aerocar II

Aerocar II Aero-Plane (imatrikulace N107D) jsem tak trochu nepatří, jednalo se totiž o neobvyklé ultralehké letadlo vyrobené v roce 1964. Z původního Aerocaru byly použity křídla a ocasní část, které instalovaly na novou laminátovou kabinu pro jednoho řidiče a tři cestující. Letoun je poháněn motorem IO-320 Lycoming o výkonu 110,3 kW. Vyroben byl pouze jediný kus, který dnes v Coloradu Springs vlastní Ed Sweeney.

Aerocar III

Červený Aerocar se stříbrnými křídly (imatrikulace N4345F) je posledním pokusem vzkřísit myšlenku létajícího auta coby dopravního prostředku. Automobil byl vyroben jako jeden z původních strojů, ale poté co jej v šedesátých letech na zemi poškodil zákazník, rozhodl se Taylor ke zpětnému odkupu. V dílnách své společnosti pak nahradil původní kabinu (i když stále ještě nedosahovala požadovaných sportovních linií, které jí M. Taylor původně chtěl dát) a instaloval motor Lycoming O-320 o výkonu 104,4 kW. Dále pak navrhl úpravu kol přívěsu pro křídla, které se nově dala vysunout z oddílu na vnější straně náběžné hraně každého křídla. Přepracoval také čtyřkolový podvozek, který byl nyní plně zatažitelný a nastavitelný do tří poloh. V první poloze potřebné pro vzlet a přistání se kola maximálně vysunula, pro jízdu po silnici byl z důvodu stability částečně zasunutý a poslední možností bylo během letu kola plně zasunout. Těmito inovacemi dokázal Taylor dosáhnout i určitého zájmu ze strany automobilky Ford, bohužel však nakonec k žádné produkci nedošlo. Jediný vyrobený exemplář této verze je dnes vystaven s registrační značkou N100D v muzeu letectví města Seattle.

Fotogalerie:

[Ukázat prezentaci]

Aerocar I

zdroj:

https://en.m.wikipedia.org/wiki/Aerocar

https://en.m.wikipedia.org/wiki/Aerocar_Aero-Plane