Schulgleiter SG-38 nebo také Schneider DFS 108-14 je školní kluzák, který po vypuknutí druhé světové války z důvodu narůstající potřeby bojových pilotů hojně využívala německá Luftwaffe a polovojenská letecká organizace NSFK. Zkratka SG v názvu tohoto bezmotorového letounu označovala firmu Schneider v Grünau, která jej vyráběla a číslo 38 rok, ve kterém se začal sériově vyrábět. Od počátku výroby až do jejího ukončení v roce 1954 jich bylo postaveno zhruba asi 9 000 kusů, ale vzhledem k čilé poválečné výrobě není dnes možné určit jejich přesný počet. Na filmovém plátně jej můžeme vidět v úvodní části filmu Hindenburg: poslední let, kde s ním inženýr Merten Kröger po srážce s husou havaruje do jezírka.
Jedná se o letoun celodřevěné konstrukce s rámovým trupem, na němž je připevněné otevřené sedadlo pilota vyrobené z překližky a odpružená přistávací lyže z jasanu absorbující nárazy při přistání. Lněným plátnem je pak potaženo pouze křídlo, věž, ocasní plochy a směrovka. Věž nazývaná též pyramida slouží k vypnutí nosných ocelových lanek křídla. Řízení letadla je klasické, výškovka i křidélka jsou ovládána ruční pákou a směrovka nožními pedály. Vyráběla se také verze označovaná jako SG-38A s trupovou gondolou (v krátké i dlouhé variantě), jejíž dřevěná kostra byla v přední části potažená překližkou a zbývající část plátnem.
Tento větroň navrhl konstruktér Edmund Schneider za pomocí dalších dvou, jimiž byli Ludwig Hofmann a Rehberg. Při jeho vývoji, který začal v roce 1936 se pravděpodobně inspirovali kluzáky Stamer Lippisch Zögling a Grünau 9. Oproti nim však bylo na SG-38 provedeno několik inovací, jimiž byla hlavně zvětšená ocasní plocha pro lepší stabilitu, upravené sedadlo pilota a přistávací lyžina. Testovací lety následně ukázaly, že se jedná o ideální bezmotorový letoun pro výcvik začínajících pilotů, jelikož dokáže přestát i tvrdé přistání. Výroba poté probíhala nejen v Německu, ale také v nacisty okupovaném Holandsku, Rakousku a Československu. Na území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava jej stavěl podnik Flugtechnische Fertigungsgemeinschaft Prag (sídlící v Praze-Letňanech) a v tehdejších Sudetech firma Petera Flugzeugbau z Vrchlabí. Švédská společnost Kockums Aerospace Malmö licenčně zhotovila během let 1943-53 pro tamější letectvo zhruba 40 kusů těchto větroňů pod označením G-101.
Poválečné varianty
S poválečným rozmachem sportovního bezmotorového létání v Československu, vznikl brzy problém na čem létat. Leteckotechnická výrobní společnost v Letňanech proto vyrobila v roce 1946 ještě poslední stokusovou sérii, ovšem už pod novým označením ŠK-38 Komár. V tomtéž roce byl předveden i prototyp odvozeného školního kluzáku Zlín Z-23 Honza, který se lišil pouze způsobem vyztužení křídel. Místo obvyklé pyramidy s napínacími lany zvolili konstruktéři dva páry ocelových vzpěr kruhového průřezu.
Kopii původního modelu produkovala také od roku 1948 ve Velké Británii i společnost Elliot’s z Newbury (EON). Tento typ dostal obchodní název Elliots Primary EoN a organizaci Air Training Corps byl dodáván pod označením Eton TX1. V padesátých letech vyráběla zase britská firma Slingsby pro RAF cvičné kluzáky opět založené na konstrukci německého letounu pod označením Slingsby T.38 Grasshopper. Tyto větroně se lišily pouze instalovaným křídlem a ocasní částí, které byly použity z předválečného typu Slingsby T.7 Cadet.
Verze:
- SG-38
- SG-38A
Licencované verze:
- ŠK-38 Komár
- G-101
Odvozené typy:
- Zlín Z-23 Honza
- Elliotts Primary EoN
- Slingsby T.38 Grasshopper
- Harakka
- Detroit G1 Gull
- Jongblood Primary
- Schweizer SGP 1-1
| Výrobce | Schneider Grünau |
| Licenční výrobci |
|
| Posádka | 1 pilot |
| Typ letounu | Hornoplošník |
| Rychlost | 40-115 km/h |
| Délka | 6,28 m |
| Rozpětí | 10,41 m |
| Výška | 2,43 m |
| Plocha křídel | 16 m² |
| Hmotnost |
|
| Klouzavost | 1:10 |
zdroj:
http://de.wikipedia.org/wiki/SG_38
https://en.wikipedia.org/wiki/DFS_SG_38_Schulgleiter
http://folprecht.blog.idnes.cz/c/177777/Schulgleiter-SG-38-legenda-bez-motoru.html