North American P-51 Mustang

North American P-51 Mustang je jednomístný stíhací letoun dlouhého doletu. Během druhé světové války se stal jednou z nejúspěšnějších a nejrychlejších spojeneckých stíhaček s pístovým motorem. V průběhu tohoto konfliktu sloužil stroj u více než 40 stíhacích skupin USAAF a 31 perutí RAF. Letadlo se natolik osvědčilo, že jej Američané využívali jako hlavní stíhací a bitevní letoun ještě na začátku Korejské války. Objevuje se také v řadě válečných filmů mezi něž určitě patří snímky Letci z Tuskegee a Red Tails. Krátce se také objeví i v jednom dílu z animovaného seriálu Futurama, volně přeloženého jako Rozval Roswell.

V roce 1938 ustanovila britská vláda ve Spojených státech nákupní komisi, v čele se Sirem Albertem Henry Selfem. Ten měl coby letecký zástupce této komise plnou odpovědnost za nákup amerických letounů splňujících požadavky RAF. Tehdy však byl výběr minimální, protože žádné letadlo vyráběné ve Spojených státech nesplňovalo evropské standardy. Jediný stroj, který se jim blížil byl Curtiss P-40 Tomahawk. Nicméně společnost Curtiss-Wright produkovala P-40 na hranici své výrobní kapacity, tudíž byl nedostatek i těchto stíhaček. Společnost North American Aviation v té době již pro RAF stavěla cvičné letadla NA T-6 Harvard, ovšem její výrobní kapacita nebyla zdaleka tak vytížená jako tomu bylo ve firmě Curtiss-Wright. Tehdy oslovil prezident NAA James Howard Kindelberger sira Henryho Selfa s nabídkou prodeje nového středního bombardéru North American B-25 Mitchell. Místo odpovědi se však nečekaně dočkal otázky, zda-li by byli pro RAF schopni v licenci vyrábět již zmíněné letadla Curtiss P-40 Tomahawk. Kindelberger na to tehdy odpověděl, že jsou schopni navrhnout lepší koncept a do 120 dní jej také zkonstruovat.

Hlavní inženýr společnosti NAA John Leland Atwood v prvních čtyřech měsících roku 1940 intenzivně probíral s britskými inženýry a úředníky specifikace navrhovaného letounu. Self byl velmi znepokojený skutečností, že firma North American Aviation ještě nikdy sama nenavrhla žádný stíhací letoun a proto trval na získání a prostudování výkresů experimentálního letadla Curtiss XP-46, včetně výsledků zkoušek v aerodynamickém tunelu dříve než jim NAA předloží podrobné konstrukční výkresy jejich konceptu. North American Aviation proto zakoupil výkresy a data od společnosti Curtiss-Wright za 56 000 liber čímž se zároveň potvrdil kontrakt u britské nákupní komise na nový letoun. Výsledné podrobné konstrukční výkresy a podepsání započetí projektu Mustang proběhlo 4. května 1940, na kterou 25 dní poté navázala pevná objednávka 320 strojů. Tyto letouny byly v RAF označovány jako Mustang Mk.I. Britskou nákupní komisí byly stanoveny požadavky na výzbroj čtyřmi kulomety ráže 7,7 mm, dodání prvního sériového stroje do ledna 1941 a náklady, jenž neměly přesáhnout 40 000 $ za kus.

Prototyp NA-73X, navržený týmem hlavního inženýra Edgara O. Schmueda použil na konstrukci draku několik konstrukčních inovací, které později zásadně ovlivnily celkové vlastnosti stroje. Jednou z nich bylo použití zcela nového laminárního profilu křídla NAA/NACA 45–100, které se i ve vysokých rychlostech vyznačovalo nízkým odporem vzduchu. Další novinkou byla nová sestava jednokanálových chladičů vody a oleje umístěná za křídly na spodní části trupu, díky čemuž se opět podařilo snížit celkový koeficient odporu vzduchu draku letounu. Zajímavostí je, že tento prototyp byl také jedním z prvních letadel, které mělo trup matematicky navržený pomocí kuželovitých úseků. Výsledkem byl hladký povrch draku s nízkým odporem vzduchu. Při navrhování tohoto stroje bylo dbáno i na modularitu během výroby a proto byl drak letounu rozdělen do pěti hlavních sekcí. Přední, střední, zadní část trupu a dvě poloviny křídla, které byly před finální kompletací vybaveny veškerou kabeláží a rozvody.

Prototyp byl uveden do provozu v září 1940, jen pouhých 102 dnů po zadání objednávky. Do vzduchu jej 26. října téhož roku poprvé zvedl letecký inženýr a zkušební pilot Vance Breese. Tento stroj měl kvůli úspoře hmotnosti svůj částečně monokokový trup vyrobený celý kompletně z hliníku. Vyzbrojen byl čtyřmi kulomety ráže 7,7 mm umístěnými v křídlech a dvěma synchronizovanými kulomety ráže 12,7 mm umístěnými pod motorem Allison V-1710-F3R. Přestože armádní letecký sbor Spojených států (USAAC) mohl v té době blokovat jakýkoliv prodej, který by vyhodnotil jako nepříznivý vůči zájmům USA, byl NA-73 považován za výjimku, protože byl navržen na základě podnětu britské nákupní komise. Aby se nepřerušila dodávka strojů, dohodl se plukovník Oliver P. Echols s nákupní komisí na poskytnutí dvou letadel k vyhodnocení. Jednalo se o stroje výrobních čísel 41-038 a 41-039, které pak byly zkoušeny v USAAC pod označením XP-51. Posléze začalo přicházet do Anglie dalších tři sta kusů Mk.I na základě druhé objednávky, které NAA kvůli malým konstrukčním odlišnostem označovala jako NA-83. 

Nevýhodou byl motor s jednostupňovým kompresorem, který ve výškách nad 4600 m rapidně ztrácel na výkonu. I když byly pokusy společnosti Alllison o vyvinutí silnějšího motoru s dostatečným výkonem málo financovány, vyprodukovaly pohonnou jednotku V-1710-45. Ten měl instalovaný pomocný kompresor s proměnnou rychlostí a dokázal tak  i ve 6800 m vyvinout výkon 860 kW.  V listopadu 1941 NAA studovala možnost jeho použití, ale přizpůsobení jeho nadměrné délky do Mustangu by vyžadovalo rozsáhlé úpravy draku a způsobilo by velké zpoždění při výrobě. Následující verze NA-91 byla vyzbrojena čtyřmi kanóny ráže 20 mm v křídle. Nevýhodou byl stále motor, který měl již zmíněné problémy s výkonem ve větších výškách. Královské letectvo, proto tyto stroje označované jako Mk.IA používala od července 1942 jen na průzkum a k útokům na pozemní cíle v malých výškách. Americké letectvo převzalo z britských dodávek 57 kusů této verze a přidělilo jim označení P-51. Později byly všechny tyto letouny také vybaveny kamerami K-24 a sloužily k ozbrojenému průzkumu jako F-6A.

Mezitím USAAC zadalo výrobu na 150 strojů již zmiňované verze, kterou později rozšířilo o 310 kusů P-51A s nainstalovanými kamerami F-6B. Jejich výzbroj tvořily čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm v křídle a závěsníky na dvě 227 kg bomby. Za pohonnou jednotku byl pak vybrán motor Allison V-1710-81 o vzletovém výkonu 883 kW. Do Británie se pod označením Mustang Mk.II dostalo zhruba jen 50 exemplářů této varianty. Armádní složka USAAF, která existovala jen velmi krátce a byla přímým předchůdcem dnešního USAF, zavedla do své výzbroje mimo jiné i bitevní verzi NA-97 označovanou v USA jako North American A-36A Apache. Její výzbroj se skládala z celkem šesti velkorážních kulometů umístěných v křídlech a pod motorem Allison V-1710-87 s výkonem 974 kW. Letoun mohl dále nést dvě 227 kg bomby a byl také vybaven výklopnými brzdícími štíty ke snížení rychlosti ve střemhlavém letu. Bojové jméno Apache později nahradilo označení Invader a nakonec se pro ně používalo i obvyklé Mustang.

Na doporučení konstruktéra Ronalda W. Harkera z firmy Rolls-Royce namontovali Britové v říjnu 1942 do Mustangu Mk.I (AL975/G) svůj motor Merlin 65 se vstřikováním paliva o výkonu 1 254 kW, včetně čtyřlisté vrtule ze Spitfiru. Díky těmto úpravám výrazně vzrostly výkony letounu. Pod byl přídí také instalován mezichladič vzduchu pro dvourychlostní dvoustupňový kompresor navržený Sirem Stanley George Hookerem a takto upravený stroj byl označen Mustang X. Existovaly ještě  dva další takto upravené stroje, které létaly v listopadu a prosinci 1942. Později byly poháněny a zkoušeny i s novějšími motory Merlin 70 nebo 71. Obdobnou úpravu provedla v listopadu téhož roku i samotná firma North American Aviation přestavbou jednoho P-51A na nevyzbrojený XP-51B. Tento letoun měl dvanáctiválcový motor Packard V-1650-3 Merlin se vstřikováním paliva Bendix-Stromberg. Tyto motory pro společnost NAA v licenci stavěla a dodávala detroitská automobilka Packard. Instalace mezichladiče do hlubšího krytu na spodní části trupu za křídlem (kde se již nacházel zvětšený chladič kapaliny) se nakonec ukázala jako elegantnější varianta a pod vrtulovým kuželem zůstal poté už jen malý lapač vzduchu ke kompresoru.

Od léta 1943 byly produkovány Mustangy s motory Merlin na výrobních linkách v Kalifornii jako NA-102 (P-51B-1-NA) a v Texasu jako NA-103 (P-51C-1-NT), které nesly v křídlech celkem čtyři kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm. Britské označení pro varianty B a C bylo Mustang Mk.III. Díky svému doletu, dokázaly tyto verze od března 1944 doprovázet bombardéry USAAF až nad Berlín a zpět. V polovině tohoto roku se začala vyrábět i úspěšná verze P-51D s motorem V-1650-7 o výkonu 1 265 kW a výzbroj v křídlech se zvýšila na šest kulometů. V Británii byl tento typ označován jako Mustang Mk.IV. K dalším konstrukčním změnám patřil snížený hřbet a kapkovitý kryt kabiny, který zlepšil výhled pilota vzad. Během produkce bylo do Dallasu posláno k přestavbě na průzkumnou verzi F-6D 136 exemplářů, přičemž vzniklo i 10 dvoumístných TP-51D s dvojím řízením.

U verze P-51K měla většina (1 337 ks) z celkových 1 500 postavených letounů instalované vrtule Aeroproducts s menším průměrem a odlišné překrytí kabiny. Pozdější stroje byly navíc vybaveny vypouštěcím zařízením pro celkem osm raket. Zbylých 163 letounů bylo dokončeno v úpravě F-6K pro fotografický průzkum (zbraně zůstaly zachovány). Z této verze bylo 594 kusů předáno RAF pod označením Mustang Mk.IVA. Další vývoj přinesl experimentální odlehčené stroje XP-51F, G a J. Válečnou výrobu zakončilo 555 letadel verze P-51H a 1 700 kusů z rozeběhnuté série P-51L vycházející z předchozí verze. Typ H s motorem Packard V-1650-9 o výkonu až 1632 kW byl lehčí než verze D a dosahoval maximální rychlosti 782 km/h.

Commonweath Aircraft Corporation CA-17/18 Mustang

Dva roky od počátku spolupráce britské nákupní komise se společností North American Aviation, se začalo otázkou nových stíhacích letounů zabývat také Royal Australian Air Force (RAAF). Nakonec byl jako nový obranný letoun vybrán NA P-51 Mustang s tím, že jej bude licenčně vyrábět australská společnost Commonweath Aircraft Corporation (CAC). Dohoda mezi NAA a RAAF byla uzavřena koncem roku 1943, nic tedy nebránilo spuštění výroby na tomto kontinentu. Americká společnost NAA dodala v rámci dohody 100 kusů nesestavených strojů P-51D, včetně zhruba 80 motorů Merlin od společnosti Packard. Ovšem díky dlouhodobému zpoždění této dodávky se první licenční Mustang dostal do vzduchu až v dubnu 1945.

Z ní pak bylo sestaveno celkem osmdesát letadel označených jako CAC CA-17 Mustang Mk.20, bylo však už příliš pozdě na to aby se tyto stroje zapojily do bojů druhé světové války. Společnost CAC vyrobila po válce ještě zhruba 120 letounů nově označených jako CA-18 Mk.21, 22 a 23. Jednotlivé modely se od sebe lišily především druhem instalovaného motoru. Do trupu CA-18 Mk.21 se montovaly pohonné jednotky Packard V-1650-7 Merlin, oproti tomu CA-18 Mk.23 používal britský Rolls Royce Merlin 66 nebo 70. Prostřední typ CA-18 Mk.22 byl na rozdíl od předchozích dvou upraven jako průzkumná verze F-6D. Poslední stroj CA-18 Mk.23 opustil brány závodu v roce 1952.

Cavalier Mustang

V roce 1957 založil floridský novinář David B. Lindsay společnost Trans Florida Aviation Inc., která se zabývala přestavbou přebytečných vojenských stíhaček P-51 na civilní výkonné business letouny. Původní název těchto strojů byl Trans-Florida Executive Mustang, jenž se brzy změnil na Trans Florida Aviation Cavalier Mustang.

Mustang získaný z armádních přebytků byl vždy nejprve kompletně rozebrán, poté odzbrojen a připraven na následnou přestavbu. Vojenské vybavení v kokpitu bylo demontováno a nahrazeno druhým sedadlem, interiér získal luxusní kožené čalounění, byla instalována nová avionika, zavazadlové prostory a nakonec stroj získal civilní barvy. První takto přestavěný letoun vzlétl v roce 1958. O tři roky později, tedy v roce 1961 byl tento stroj přejmenován na Cavalier 2000. Číslo v názvu mělo odkazovat na délku doletu v km. Společnost posléze nabízela svým potencionálním zákazníkům celkem pět modelů: Cavalier 750, 1200, 1500, 2000 a 2500. Lišily se kapacitou paliva a číslo v názvu opět udávalo přibližný dosah letadla. Skutečnost, že šlo o téměř zakázkovou výrobu svědčí i počet takto přestavěných letadel, kterých bylo pouhých 20 kusů za deset let existence firmy.

Během této doby bylo na strojích provedeno i několik úprav v konstrukci letounu tak aby stroj vyhovoval předpisům FAA. Jednalo se především o již zmíněnou avioniku, dále pak o autopilota, druhé sedadlo, větrací otvory v kokpitu umístěných v rámu kabiny, vysokotlaký kyslíkový systém, zavazadlová dvířka v trupu a směrovku, která byla nově o 35,5 cm vyšší než ta původní. Podle typu stroje byly instalovány také přídavné nádrže buď na konce křídel nebo na nosiče pod křídly. Nosiče nesly dvě 227 l nádrže, kdežto na konce křídel byly umísťovány nádrže o objemu 363 l.

Společnost North American Aviation zakoupila pro slavného zkušebního pilota R. A. „Boba“ Hoovera v roce 1962 Cavalier, s nimiž měl na leteckých dnech propagovat dobré jméno NAA. Druhý byl pořízen v roce 1971, aby nahradil předchozí stroj zničený při pozemní nehodě. Stalo se tak následkem exploze kyslíkové lahve. Nový letoun byl brzy pojmenován jako “Ole Yeller” a Hoover na něm létal až do konce 90. let, kdy odešel do důchodu. V roce 1997 jej pak prodal svému dobrému příteli Johnu Bagleymu z Rexburgu v Idahu. Žlutý krasavec tak dodnes často létá a svůj domovský hangár má v Legacy Flight muzeu na okraji již zmíněného města Rexburg. Společnost Trans Florida Aviation Inc. se v roce 1967, kvůli silné identitě svých strojů přejmenovala na Cavalier Aircraft Corporation a pod tímto názvem vystupovala až do svého ukončení.

Ozbrojení kavalíři

Cavalier F-51D

V roce 1967, uzavřela společnost kontrakt s americkým ministerstvem obrany na vytvoření vojenské verze F-51D určené pro export. Tyto stroje měly většinu vylepšených vlastností civilních letadel, jen byly upraveny na bitevníky. Po dokončení optimalizace dostaly označení Cavalier F-51D Mustang a všech devět jednomístných (F-51D) a dva dvoumístné (TF-51D) exempláře byly prodány do Bolívie v rámci programu Peace Condor. V roce 1968 si americká armáda objednala pro účely testování naváděcích letadel v programu Cheyenne Helicopter dva exempláře těchto strojů. Po skončení programu byly tyto stroje ještě využity v projektu NAS China Lake. Jednalo se testovací lety u kterých se zjišťovala efektivita využití dvou 106 mm bezzákluzných kanónů instalovaných na koncích křídel. Vzhledem k nebezpečné a jednorázové povaze zbraní se nakonec tento test stíhaček pro pozemní boj stal jen další slepou uličkou ve vývoji bojových strojů. Jedno z těchto letadel se zachovalo a je dodnes i když v pozměněné podobě vystavováno v Air Force Armament Museu na floridské letecké základně Eglin.

Cavalier Mustang II

Souběžně s F-51D probíhal také vývoj jeho následníka určeného pro přímou leteckou podporu a protipovstalecké operace. Oproti předchozímu modelu měl vylepšenou avioniku, zesílené křídla tak aby unesla více leteckých kontejnerů na různé zbraně umístěných na dalších čtyřech závěsnících a upravený motor Packard Merlin V-1650-724A. Po ukončení vývojového procesu firma tento model začala označovat jako Cavalier Mustang II. Vyrobeno jich bylo celkem deset kusů ve dvou výrobních sériích. První z roku 1968, postavená pro Salvador měla na koncích křídel přídavné nádrže pro delší dolet. Druhá, vyrobená v letech 1972-3 a určená pro Indonésii už bohužel tyto nádrže, kvůli omezením amerického ministerstva zahraničí neměla.

Cavalier Turbo Mustang III/Piper PA-48 Enforcer

V roce 1968 společnost instalovala do draku jednoho Mustangu II turbovrtulový motor Rolls-Royce Dart 510. Tento prototyp financovaný ze soukromých prostředků byl stejně jako předchozí typ určen pro misi CAS/COIN. Stroj měl radikálně zvýšený výkon, užitečné zatížení a díky již zmíněnému turbovrtulovému motoru také snížené náklady na údržbu. Pohonnou jednotku, drak letounu a pilota chránil keramický pancíř Bristrol. Navzdory množství obchodních nabídek letectvu Spojených států si americká armáda ani zahraniční zájemci nezakoupili ani jeden exemplář. Společnost Cavalier Aircraft Corporation se dlouhodobě potýkala s problémem malé výrobní kapacity a proto hledala firmu, která by byla schopná hromadné výroby. Nakonec byl projekt Mustangu III (od roku 1970 označený jako The Enforcer) v roce 1971 prodán společnosti Piper Aircraft. Společnost Cavalier Aircraft Corporation ve stejném roce ukončila činnost a Lindsay se tak mohl věnovat pomoci ve výzkumu tohoto stroje označovaného nově jako Piper PA-48 Enforcer. Aby dokončil zakázku pro Indonésii založil Lindsay novou společnost Field Services Inc., která existuje dodnes.

Firma Piper si od USAF pronajala motor Lycoming T55-L-9 a provedla na jednom letounu asi 200 testovacích hodin. Jednalo se o pohonnou jednotku, kterou chtěl Lindsay původně použít, ale pravděpodobně se mu ji nepodařilo získat. V roce 1971 postavila společnost dva stroje u kterých společně s mnoha dalšími vylepšeními výrazně upravila drak letounu a osadila je turbovrtulovými motory Lycoming YT55-L-9A. Jednalo se o jednomístný stroj PE-1 a druhý PE-2 určený pro výcvik s dvojitým řízením. PE-2 byl ještě před testy Pave COIN zničen 12. července během havárie u pobřeží Floridy v důsledku třepetání výškového kormidla. Přestože si PE-1 vedl během testů Pave COIN dobře, nedokázal společnosti Piper zajistit kontrakt s USAF.

Po osmi letech náročného lobování Lindsaye a společnosti Piper v kongresu se nakonec podařilo přesvědčit letectvo aby přehodnotila svůj pohled na tyto letouny. V roce 1979 nakonec přidělil kongres 12 miliónů dolarů na výrobu dvou nových prototypů aby letectvo mohlo provést další letecké testy. Stroje nově označované jako PA-48 byly testovány USAF v letech 1983-4 na leteckých základnách Eglin (na Floridě) a Edwards (v Kalifornii), přičemž je pilotovali výhradně tovární piloti společnosti Piper. Ačkoliv byl výsledek testů Pave COIN stejný jako v roce 1971 a letouny ve své zamýšlené roli fungují dobře, letectvo se znovu rozhodlo neuzavřít se společností Piper smlouvu.

Red Tails na moravě

Při návratu z druhého náletu spojeneckých sil, který se uskutečnil 27. srpna 1944 se z doprovodného stíhacího svazu odpoutalo asi patnáct strojů patřící 332. Fighter Group. Poté, co velitel letky Capt. Melvin T. Jackson zahlédl letoun startující z letiště v Prostějově, zaútočili piloti na nečinné letouny. Přestože protiletecká obrana ihned spustila palbu podařilo jim na tomto a sousedním letišti v Kostelci na Hané zničit celkem čtrnáct Ju-52, čtyři Ju-87 a čtyři He 111. Dále pak ještě poškodili dalších devět Ju-52, čtyři Ju-87, jeden He 111 a dokonce i jeden šestimotorový Me 323 Gigant. Ovšem dle pamětníků se jim snad povedlo poškodit ne jeden, ale dokonce dva stroje Me 323 Gigant. Na tuto událost odkazuje také scéna z  filmu Red Tails, ovšem na rozdíl od skutečnosti se ve filmu akce účastní jen dva piloti.

Fotogalerie:

Verze:

  • NA-73X
  • NA-73
  • NA-83 (Mk.I)
  • NA-91 (Mk.IA)
  • P-51A (Mk.II)
  • NA-91
  • NA-97 (NA A-36A)
  • Rolls-Royce Mustang Mk.X
  • XP-51B
  • P-51B (Mk.III)
  • P-51D (Mk.IV)
  • TP-51D
  • P-51E
  • XP-51F
  • P-51F
  • P-51G
  • P-51H
  • P-51J
  • P-51K (Mk.IVA)
  • P-51L
  • Cavalier 750
  • Cavalier 1200
  • Cavalier 1500
  • Cavalier 2000
  • Cavalier 2500

Licenční verze:

  • CAC CA-17 Mk.20
  • CAC CA-18 Mk.21
  • CAC CA-18 Mk.22
  • CAC CA-18 Mk.23

Odvozené typy:

  • XP-82
  • P-82B
  • P-82C
  • P-82D
  • P-82E
  • F-82F-H
  • Cavalier F-51D
  • Cavalier Mustang II
  • Cavalier Mustang III
  • Piper PA-48 Enforcer

Repliky:

  • Cameron Grand 51 Mustang
  • Papa 51 Thunder Mustang
  • ScaleWings SW51 Mustang
  • Stewart S-51D Mustang
  • Titan T-51 Mustang

North American P-51D Mustang

Výrobce North American Aviation
Posádka 1 pilot
Typ letounu Dolnoplošník
Motor Packard V-1650-7
Výkon motoru 1 265 kW
Rychlost
  • cestovní 580 km/h
  • maximální 705 km/h
Délka 9,83 m
Rozpětí 11,28 m
Výška 4,08 m
Plocha křídel 21,67 m²
Hmotnost
  • prázdná 3 465 kg
  • vzletová 4 162 kg
  • maximální vzletová 5 488 kg
Dostup 12 771 m
Dolet
  • 1 436 km
  • 2 650 km*
Konvenční zbraně  6 x kulomet M2 Browning
Kapacita pum  maximálně 408 kg**
Kapacita raket  6 x HVAR
 

*s přídavnými nádržemi

**dvě 45 kg bomby, dvě 113 kg bomby na závěsnících pod křídly nebo jedna 227 kg bomba

zdroj:

http://hloubkari.wordpress.com/?s=p-51
https://en.wikipedia.org/wiki/Henry_Self
https://en.wikipedia.org/wiki/Bob_Hoover
https://en.wikipedia.org/wiki/Cavalier_Mustang
https://en.wikipedia.org/wiki/Piper_PA-48_Enforcer
https://www.mustangsmustangs.net/p-51/variants/cac
https://www.valka.cz/Cavalier-F-51-Mustang-II-t40012
http://cs.wikipedia.org/wiki/North_American_P-51_Mustang
https://en.m.wikipedia.org/wiki/North_American_P-51_Mustang
https://acesflyinghigh.wordpress.com/2016/06/04/commonwealth-aircraft-corporation-cold-war-flyers-part-i