Přestože se tištěné plakáty začaly objevovat už kolem roku 1480, nebudeme se v dnešním příspěvku ani tak věnovat samotné historii těchto papírových poutačů jako vzniku jednoho z nich. Jak už jste jistě poznali, bude řeč o legendárním druhoválečném plakátu ženy v modré pracovní kombinéze a červeným šátkem s bílými puntíky na hlavě. Jeho účelem bylo zvednout morálku zaměstnankyň, paradoxně však během tohoto světového konfliktu nebyl používán tak často jak by člověk očekával, ale nepředbíhejme a začněme pěkně od začátku.
Dobové souvislosti a vznik díla
Krátce po japonském útoku na námořní základnu v Pearl Harboru vyzvala americká vláda společnosti k razantnímu navýšení válečné produkce všeho druhu. Atmosféra na pracovištích ve velkých manufakturách byla často napjatá kvůli nenávisti, která se mezi vedením a odbory vytvářela během 30. let. V roce 1942 si proto interní koordinační výbor pro válečnou produkci společnosti Westinghouse Electric Company najal prostřednictvím reklamní agentury J. H. Millera, aby vytvořil sérii plakátů, které pak měly být vystavovány ve vnitřních prostorách továren tohoto koncernu. Tyto poutače pak měly pozvednout morálku, omezit absenci, směřovat dotazy zaměstnanců na vedení a snížit pravděpodobnost pracovních nepokojů nebo tovární stávky. Celá série plakátů pak čítala více jak 42 různých témat z nichž většina představovala muže, protože firma kladla důraz na tehdejší tradiční roli žen a mužů ve společnosti. Jedním takovým příkladem je například poutač na němž byl vyobrazen usměvavý manažer se slovy: „Any Questions About Your Work? … Ask your Supervisor.“. Každý z těchto plakátů byl ve firmě vystaven vždy po dobu dvou týdnů a poté nahrazen dalším ze série.
Poutače “We Can Do It” bylo nakonec vytištěno jen asi 1 800 kopií a zpočátku nebyl ani vystaven v zamýšlených továrnách Westinghouse ve východním Pittsburghu v Pensylvánii a středozápadě USA. Přestože v těchto podnicích pracovaly převážně ženy, nebyl tento slogan díky paternalistickému přístupu, podpoře řídící autority a jednotě tehdejší společnosti vykládán coby podpora postavení žen v zaměstnání, ale pravděpodobně jen jako posílení morálky všech zaměstnanců. Dělníci si jej tedy mohli vyložit ve smyslu: “Zaměstnanci Westinghouse to dokážou“. Pozitivním přínosem této marketingové propagandy byla krom posílení morálky i eliminace zpoždění výroby. Westinghouse Electric však nebyla jedinou společností, která v roce 1942 začala tuto taktiku “motivačních” plakátů používat. Příkladem může být třeba odborový svaz United Auto Workers GM, který vytvořil podobné poutače a následně je vystavoval ve svých podnicích. Dokonce i reklamní heslo jednoho z nich “Together We Can Do It!”, na spodní straně doplněné o nápis: „Keep ‚Em Fire!“ je velmi podobné Millerovu sloganu “We Can Do It!”.
Znovuzrození plakátu
Samotný plakát po vystavení ve vnitřních prostorách společnosti v únoru 1943, téměř na čtyři dekády zmizel. Opět se objevil až v roce 1982, kdy byla vyhlášena soutěž a poutač “We Can Do It!” byl otištěn v článku časopisu Poster Art for Patriotism’s Sake a Washington Post o plakátech ze sbírky Národního archivu. V následujících letech byl použitý k propagaci feminismu, kdy označení “My” samotné feministky chápaly jako ztělesnění ženské síly bojující proti tehdejší genderové nerovnosti. Toto pochopení se diagonálně lišilo od původního záměru z roku 1943, jehož účelem byla celková motivace zaměstnanců.
Autor díla
Americký grafik J. Howard Miller maloval během 2. světové války mnoho plakátů na podporu válečného úsilí, mezi něž patřil i slavný „We Can Do It“. Kromě tohoto díla se však o něm ví velmi málo a dokonce se i dlouho spekulovalo o jeho datu narození a úmrtí. Teprve až letos odhalil profesor James J. Kimble další podrobnosti z jeho života. J. H. Miller se narodil roku 1898, jako mladý studoval na vysoké škole The Art Institute of Pittsburgh, kterou absolvoval v roce 1939. Posléze jeho práce zaujaly také společnost Westinghouse Company (později Westinghouse War Production Coordinating Committee) a byl jí najat, aby pro ni vytvořil sérii plakátů. Díla byly financovány interním koordinačním výborem válečné výroby této společnosti, jedním ze stovek výborů řízení práce, organizovaných pod dohledem národní rady válečné výroby. Časem se oženil s Mabel Adair McCauleyovou, avšak nikdy spolu neměli žádné děti. Ve svém volném čase se věnoval malbě různých studií a krajiny olejem na plátno. Po jeho úmrtí v roce 1985, převzali správu nad všemi Millerovými uměleckými kusy jeho sourozenci a jejich potomci, kteří je mají povětšinou doma.
Nýtovačka Rosie
Pro postavu z Millerova plakátu se v průběhu let vžilo označení nýtovačka Rosie, ačkoliv dílo samotné tak nikdy nazvané nebylo. Občas je mylně spojováno se i stejnojmennou písní z roku 1942 nebo tehdy populárním obrazem Normana Rockwella z obálky časopisu Memorial Day, vydaným 29. května 1943. Rockwellovo dílo totiž zobrazuje sedící dělnici se sendvičem a nýtovací pistolí na klíně, čímž se tématicky zcela liší od Millerovy ženy s vyhrnutými rukávy a zaťatou pěstí. S tím souvisí i výrok dobrovolného historika Eda Reise, který řekl, že původní plakát nebyl během války nýtovačkám ani ukázaný a proto se ukazuje toto spojení s Rockwellovým dílem jako neopodstatněné. Reis v žertu zmínil, že žena na poutači by mohla být spíše pojmenována jako “Molly the Micarta Molder” nebo “Helen the Helmet Liner Maker”.
Velké dohady se také dodnes vedou o ženě, která stála J. H. Millerovi modelem. Dlouho se totiž předpokládalo, že grafik založil své dílo na základě fotografie z agentury United Press International. Na tomto snímku je vyfocena mladá dělnice, která je často, avšak mylně uváděna jako Geraldine Hoffová (později Doylová). Tato mystifikace vznikla, když samotná G. Hoffová v roce 1984 narazila v článku časopisu Modern Maturity na fotografii dělnice u soustruhu z poloviny roku 1942 a předpokládala, že se jedná o ni, protože tehdy v továrně krátce pracovala. Když o deset let později viděla plakát “We Can Do It” na titulní straně časopisu Smithsonian, měla za to, že J. H. Miller ztvárnil právě ji. Po dlouhou dobu tak byla širokou veřejností považována za ženu, jíž se grafik nechal inspirovat při tvorbě díla.
Z archivu tiskové agentury Acme Newspictures se však profesoru James J. Kimblelovi podařilo získat původní fotografii se zažloutlým titulkem identifikující ženu jako Naomi Parkerovou. Snímek z března 1942 na kterém je Naomi a její sestra (Ada Wyn Morfordová) vyfotografována během práce, byl pořízen na námořní letecké stanici Alameda v Kalifornii a od dubna téhož roku také publikován v různých novinách a časopisech. V této době však Hoffová stále ještě navštěvovala školu v Michiganu a tak nemohla být ženou z tohoto snímku. V roce 2015 byl se sestrami Parkerovými udělán rozhovor během kterého se zjistilo, že o nesprávné identifikaci věděli už pět let, ale byly odmítnuty při pokusu opravit tento historický omyl. Historik a blízký přítel J. H. Millera A. Ruch také uvedl, že zmíněný grafik neměl ve zvyku vytvářet svá díla na základě fotografií, ale pracoval spíše s živými modely. Je tedy daleko pravděpodobnější, že si Miller této fotografie všiml v deníku Pittsburgh Press, který ji ve svých novinách otiskl 5. července 1942.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Plakát
https://en.wikipedia.org/wiki/We_Can_Do_It!
https://en.wikipedia.org/wiki/Rosie_the_Riveter
