Norge

Vzducholoď N1 známější pod pozdějším názvem Norge byla italská vzducholoď polotuhé konstrukce. Tento stroj lehčí vzduchu se stal stěžejním dopravním prostředkem při překonání severního pólu expedicí Amundsen-Ellsworth 1926 Transpolar Flight. Aerostat a další technika, kterou polárník na svých cestách využíval nedávno znovu ožila na filmovém plátně ve snímku Amundsen, norského režiséra Espena Sandberga.

Stavba aerostatu N1 začala dle návrhu konstruktéra vzducholodí plk. Umberto Nobileho v roce 1923 a její první let se uskutečnil již v březnu 1924. Těleso stroje mělo jen částečnou kostru potaženou čtyřvrstvou bavlněnou tkaninou, jenž byla z vnitřní strany pogumovaná a z vnější opatřená hliníkovým nátěrem. Gondola pro posádku byla velká a extravagantní. Byla rozdělena na pilotní kabinu, ložnici a společenskou místnost s křesly. V roce 1926 byla celá vzducholoď upravena pro lety v arktických podmínkách severní ledové točny. Úpravy se týkaly především vyztužení ocasní i příďové části ocelovým rámem spojenou pružným kýlem. Ten byl poté potažen bavlněnou tkaninou a sloužil jako úložný prostor a částečně i prostor pro posádku. Ke dnu kýlu byly zpět připevněny tři motorové gondoly a kvůli ušetření celkové hmotnosti nově menší a jednodušší řídící kabina. Do gondol byly zamontovány zážehové motory Maybach Mb.IV o síle 240 koňských sil. Pomocí nich se vzducholoď mohla pohybovat rychlostí až 115 kilometrů za hodinu.

Zajímavostí je, že na vzducholodi byl instalován přístroj pro měření vodivosti vzduchu, dodaný českým fyzikem Františkem Běhounkem. Těsně před odletem byly dokonce v jeho přístroji nahrazovány ocelové součástky duralovými, kvůli úspoře hmotnosti. Za letu jej pak obsluhoval švédský fyzik a meteroolog Finn Malmgren. Výsledky společných měření vyšly knižně v Paříži jako jediný vědecký výsledek expedice. O rok později proto dostal F. Běhounek pozvání k osobní účasti na další výpravě ve vzducholodi Italia, která se uskutečnila na jaře roku 1928.

Amundsenův přelet Arktidy

V roce 1925 se neúspěšně pokusil Roald Amundsen společně se svým mecenášem Lincolnem Ellsworthem a pilotem Hjalmarem Riiser-Larsenem o překonání severního pólu leteckou cestou pomocí hydroplánu Dornier Wal. Ihned po návratu proto kontaktoval společnost Luftschiffbau Zeppelin ve Friedrichshavenu, kde byl ovšem odmítnut. Polárník se, ale také znal s konstruktérem U. Nobilem a proto mu už 15. července 1924 poslal telegram s žádostí o setkání v Oslu. Na této tajné schůzce mu pak navrhl odkoupení jeho druhého aerostatu N1, který by poté rád použil k přeletu Arktidy. Italský konstruktér se smlouvou souhlasil a na místě navrhl úpravy N1 pro chladné podmínky. Amundsen také trval na tom aby bylo ve smlouvě uvedeno, že Umberto Nobile bude pilotem a pět členů expedice budou tvořit Italové. Vzhledem k tomu, že byla expedice financována z větší části Norským aeroklubem, bylo její stávající jméno změněno na příhodnější Norge, tedy Norsko.

Převod vlastnictví se uskutečnil 29. března 1926 během formálního ceremoniálu v obrovském hangáru na letišti Ciampino u Říma. Mezi přítomnými byli mimo jiné Roald Amundsen, Hjalmar Riiser-Larsen, Lincoln Ellsworth, Rolf Thommesen z Aviation Society, Umberto Nobile a jeho italská posádka, Johannes Irgens, který byl norským velvyslancem v Římě a v neposlední řadě italský premiér Benito Mussolini. Pro pozdější spolupráci Nobileho s Amundsenem bylo nešťastné, že Mussolini považoval výpravu za dobrou publicitu pro svůj fašistický stát. Aby se mohla celá expedice uskutečnit bylo zapotřebí nejprve přeletět se strojem z Itálie do kotviště v Ny-Ålesundu. Tento přelet se však nedal uskutečnit non-stop a tak bylo potřeba najít vhodná letiště s kotvišti pro vzducholodě, kterých nebylo v Evropě mnoho a proto byly postaveny ještě dva stožáry v Ekebergu a Vadsø. Ekebergův stožár byl během druhé světové války rozebrán a místo bylo osazeno pamětní deskou. Stožár ve Vadsø dodnes stojí na svém místě a je uznán historickou památkou.

V Ny-Ålesundu byl během zimy 1925 postaven kotevní stožár a velký dočasný hangár. Hangár měřil 110×34 metrů, byl 30 metrů vysoký a pokrýval plochu 3 500 m². Na tuto stavbu bylo potřeba dovést lodí 600 m² dřeva, 50 tun železa a pro základy stožáru i hangáru bylo použito asi 200 m3 betonu. Celý hangár byl poté pokryt asi 10 000 m² plátna. V březnu následujícího roku dorazil lodí také potřebný vodík přepravený celkem ve 4 800 lahvích. Celá šestnáctičlenná posádka expedice Amundsen-Ellsworth 1926 Transpolar Flight, odstartovala se vzducholodí 11. května 1926 v 9,55 hodin a na druhý den ve 12:25 hodin Greenwichského času byla nad severním pólem. Roald Amundsen a Oscar Wisting byli tedy prvními, jenž dosáhli obou pólů. Norské, americké a italské vlajky spadly na led a let pokračoval směrem k Aljašce. To bylo nyní neznámé území a Amundsen seděl v přední části kabiny, aby hledal nějakou zemi. 

Bohužel v 8:30 přišla hustá mlha, což znemožnilo výhled dolů na led nebo zemi. Na plášti a vrtulích vzducholodě se tvořila velmi silná vrstva námrazy a hrozilo nebezpečí propíchnutí potahu. Běžné opravy byly proto provedeny hned za letu a co nejdále od prostoru kýlu. Třetí den však bylo počasí mnohem lepší a proto ve 13:35 hodin (GMT) rozpoznali Amundsen a Omdal pod sebou malý domek ve Wainwright, který postavili během svého pobytu v letech 1922-3. Poté však nastala obtížnější část návratového letu. Nad Arktidou se rozpoutala silná vichřice, která odnesla celý aerostat na západ přes Beringovu úžinu a jeho pilotáž byla chvílemi mimořádně náročná. Večer kolem 18 hodiny se však posádce pravděpodobně podařilo doplout velmi blízko mysu Serdze Kamen na sibiřském pobřeží a hodinu před půlnocí se díky tomu už vraceli zpět od aljašského pobřeží. Následující den ráno ve 3.30 tak již míjeli mys prince Waleského a cíl cesty byl na dohled.

Štastné přistání

Celý let trval na tehdejší dobu pouhých 72 hodin a i když přesně nevěděli, kde jsou, rozhodli se 14. května přistát co nejdříve. Vybrali si zátoku pokrytou ledem vedle malé osady Teller asi 150 km severozápadně od Nome. Přistát se jim podařilo bez problémů a poté byli pozemními členy expedice převezeni do již zmíněného města Nome. I když se plánovalo, že se vzducholoď zabalí a vrátí do Itálie, nestalo se tomu tak. Kousky potahu se od té doby objevovaly na mnoha místech. Židle a palivová nádrž jsou dnes vystaveny v leteckém muzeu Anchorage. Jiné části byly s největší pravděpodobností nově použity na různých strojích.

Fotogalerie:

Výrobce Aeronautical Construction Factory
Posádka 16 osob
Typ letounu Aerostat (vzducholoď)
Motor 3 x Maybach Mb.IV
Výkon motoru 3 x 180 kW
Rychlost maximální 115 km/h
Délka 106 m
Objem 19 000 m³
Průměr 26 m

zdroj:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Norge
https://en.wikipedia.org/wiki/Norge_(airship)
https://en.wikipedia.org/wiki/Umberto_Nobile
https://cs.wikipedia.org/wiki/Roald_Amundsen
https://frammuseum.no/polar-history/expeditions